Koncepty

Bieszczady patří k místům, kde můžete stále jezdit celé hodiny bez davů lidí. Hluboké lesy, opuštěná údolí, staré zaniklé vesnice, řeka San a na mnoha místech pocit skutečné divočiny.

Údolí horního Sanu mě lákalo už dlouho. Poprvé jsem se sem vydal pěšky po hřebeni od Kremence. Výlet skončil trochu neplánovaně – u Wolowého Berda si pro mě přijela polská pohraniční stráž a eskortovala mě do Wołosatého. V schengenském hraničním pásmu se totiž nelze pohybovat stejně jako na slovensko-polské hranici.

Tentokrát jsem proto zvolil kolo.

Vznikla z toho přibližně 218 km dlouhá bikepackingová trasa s převýšením 3 667 metrů, která vede ze slovenských Polonin přes Ruské sedlo do polských Bieszczad, k hornímu toku Sanu a zpět na Slovensko.

Není to technicky extrémní MTB trasa. Její kouzlo je někde jinde – v odlehlosti, střídání asfaltu a lesních cest, v divoké přírodě a v místech, kde kdysi stály celé vesnice a dnes po nich zůstaly jen staré lípy, studny a základy kostelů.

Klikni pro stažení GPX trasy

Délka trasy: 218 km
Převýšení: 3 667 m
Počet jezdeckých dnů: 3
Nejvyšší bod trasy: 860 m
Povrch: asfalt + šotolina
Termín: září 2026

Základní údaje o trase

Trasa: Topoľa → Ruské sedlo → Wetlina → Brzegi Górne → Ustrzyki Górne → Bereźki → Muczne → Tarnawa Niżna → horní San → Tarnawa Niżna → Muczne → Dwernik → Zatwarnica → Buk → Ruské sedlo → Topoľa

Start a cíl: Topoľa, Slovensko
Země: Slovensko / Polsko
Charakter: bikepacking, MTB / gravel s vhodnými plášti
Náročnost: střední až vyšší – zejména kvůli délce, převýšení a odlehlosti
Doporučené kolo: gravel se širšími plášti nebo MTB
Zásobování: omezené, zejména v odlehlejších částech údolí Sanu
Voda: je potřeba plánovat dopředu
Divoká zvěř: oblast výskytu medvěda, vlka, rysa, jelenů, zubrů a další zvěře

Trasu není nutné dělit přesně podle mých noclehů. Každý si ji může přizpůsobit své kondici, počasí a tomu, zda chce spát v kempu, ubytování nebo cestovat více bikepackingovým způsobem.

Topoľa – Ruské sedlo – Wetlina

Z Topole vede trasa přes slovenské Poloniny do Ruského sedla, kterým se dostanete do Polska.

Po sjezdu ze sedla mě navigace poměrně rychle poslala z asfaltu na kamenitou a místy blátivou lesní cestu. Právě tady jsem ocenil hrubší vzorek plášťů Panaracer GravelKing X1.

Asi po deseti kilometrech jsem se znovu napojil na asfalt a pokračoval směrem na Wetlinu.

Tento úsek je dobrým příkladem charakteru celé trasy. Není to čistá silniční cyklistika, ale ani technické MTB. Povrch se může rychle měnit a po dešti je potřeba počítat s blátem.

Wetlina – místo pro doplnění energie

Wetlina patří mezi turisticky živější místa na trase a je vhodná na jídlo nebo doplnění zásob.

Na jejím konci jsem se zastavil na oběd ve stylovém hostinci, který vypadal trochu jako kulisa z Tarantinova filmu.

Odtud cesta pokračuje delším stoupáním směrem na Brzegi Górne.

Brzegi Górne – Ustrzyki Górne – Bereźki

Za Brzegami následuje sjezd do údolí přes Ustrzyki Górne a Bereźki.

Kousek za Berezkami jsem našel pěkné tábořiště s toaletami. Bylo sice úplně prázdné, ale toalety byly otevřené, takže jsem si tady doplnil vodu i do rezervní láhve na večerní vaření.

A právě voda je jedna z věcí, které není radno v Bieszczadech podceňovat. Potoků je sice hodně, ale spolehlivých upravených pramenů jsem na trase našel překvapivě málo.

Doporučení: když máte možnost doplnit pitnou vodu, využijte ji. V odlehlejších úsecích je lepší vézt si rezervu.

Přes lesy k Mucznému

Za Berezkami následuje další úsek po kamenité lesní cestě přes kopec.

Cesta vede až k oboře pro zubry. Žádného zubra jsem sice neviděl, ale i bez nich je tento úsek pěkným přechodem z turističtější části Bieszczad do mnohem klidnější krajiny.

Od obory pokračuje asfalt přes Muczne směrem do Tarnawy Niżnej.

Tarnawa Niżna a huculští koně

V Tarnawě Niżnej se nachází chovná stanice huculských koní, kterou provozuje Bieszczadský národní park.

Hucul je malé, odolné horské plemeno typické pro Karpaty a koně k této krajině jednoduše patří.

A tady už se dostáváte do jedné z nejzajímavějších částí celé trasy – do údolí horního Sanu.

Pozor na hranici s Ukrajinou

San tady na dlouhém úseku tvoří státní hranici mezi Polskem a Ukrajinou. A jak jsem zjistil, má to praktický význam i pro bikepacking.

Večer jsem si našel krásné místo na louce u řeky. Při stavění stanu mě z dálky sledoval srnec, na strom u řeky přiletěly dvě puštíci bělaví a nad Sanem se vytvořila jemná mlha.

Vypadalo to jako ideální místo na noc.

Nebylo.

Sotva jsem vlezl do spacáku, objevilo se auto pohraniční stráže.

Po krátkém rozhovoru mi pohraničníci velmi slušně vysvětlili, že jsem příliš blízko státní hranice a spát tam nemůžu.

Stan jsem tedy sbalil a nakonec přenocoval u parkoviště u koňské farmy.

Tarnawská rašeliniště a cesta k pramenům Sanu

Ráno jsem pokračoval dál proti proudu Sanu.

Zpočátku asfaltová cesta se za Tarnawským rašeliništěm – kde se určitě vyplatí zastavit a projít – mění na kamenitou a postupně vás vede hlouběji do jedné z nejodlehlejších oblastí Bieszczad.

Poslední úsek cesty je zpoplatněný. Vstupné je 11 zł.

Cesta na kole končí ještě před samotným pramenem Sanu. Odtud bylo možné pokračovat pouze pěšky, přibližně dalších pět kilometrů.

Kolo jsem tam nechtěl nechávat bez dozoru, takže jsem se otočil.

I bez samotného pramene ale tento úsek určitě stojí za to.

Beniowa a vesnice duchů

Při návratu projíždíte krajinou, která na první pohled vypadá téměř nedotčeně.

Nebylo tomu tak ale vždy.

Bieszczady byly v minulosti mnohem hustěji osídlené. Po druhé světové válce bylo mnoho obyvatel násilně vysídleno a řada osad zanikla.

Mezi taková místa patří například Tarnawa Wyżna a Beniowa.

Dnes tady po někdejším životě zůstaly jen nenápadné stopy:

• staré lípy,

• základy cerkví,

• zarostlé studny,

• staré ovocné stromy,

• zbytky hřbitovů a hospodářství.

Právě tato místa patří podle mě k nejsilnějším zážitkům celé cesty.

Krajina vypadá jako divočina, ale když se podíváte pozorněji, začnete v ní objevovat stopy lidí, kteří tady kdysi žili. A zároveň si uvědomíte, jak rychle dokáže příroda stopy po lidech zahladit.

Voda a zásoby v Tarnawě Niżnej

Po návratu jsem v malém obchodě v Tarnawě konečně koupil minerálku a doplnil láhve.

Na tuto část trasy bych proto doporučil vyrážet s dostatečnou rezervou vody.

Nespoléhejte jen na to, že v horách bude všude dostatek použitelných pramenů.

Muczne – Dwernik: zpět k řece San

Až po Muczne jsem se vracel stejnou cestou, kterou jsem přijel.

Později se trasa opět přiblíží k Sanu.

U Dwerniku se řeka odklání od ukrajinské hranice a pokračuje do vnitrozemí Polska. Od této chvíle jsem ji měl ještě dlouho za společníka.

Jednou jsem se na ni díval shora, jindy cesta vedla téměř přímo po břehu.

Během mé jízdy bylo vody málo a San se jen pomalu klikatil širokým kamenitým korytem.

Pramen Dwerniczek – důležitý bod pro doplnění vody

Kousek před kempem u Dwerniku jsem našel pramen Dwerniczek.

Byl to jediný přírodní upravený pramen, který jsem během této trasy použil k doplnění vody.

U řeky jsem si potom uvařil oběd.

Tento bod bych si při plánování trasy určitě uložil do navigace jako místo pro doplnění vody.

Medvědi v Bieszczadech

U pramene jsem potkal místní, kteří si plnili barely vodou. Vyprávěli si o tom, že jen pár dní předtím v okolí potkali medvědici s mláďaty a že medvědi se objevují i u vesnice.

Za Zatwarnicou mě navigace opět zavedla na lesní cestu podél řeky.

A tam jsem začal nacházet další důkazy, že jsem v medvědím kraji. Na cestě bylo čím dál více medvědího trusu.

Sprej proti medvědům mám při podobných výletech vždy u sebe, abych se cítil klidněji.

Žádného medvěda jsem nakonec nepotkal. Nad řekou se objevovaly volavky a jednou nade mnou kroužil krásný orel mořský.

Při jízdě v Bieszczadech

Bieszczady jsou skutečným územím velkých šelem.

Při bikepackingu proto doporučuji:

• nenechávat jídlo volně u stanu,

• mít potraviny dobře zabalené,

• v nepřehledném terénu o sobě dávat vědět,

• sprej proti medvědům mít dostupný, ne uložený hluboko v zavazadlech,

• nepřibližovat se k mláďatům ani k nalezené zvěři,

• respektovat aktuální pravidla národního parku.

Zatwarnica – směr Solinské jezero

Za Zatwarnicou pokračuje velmi pěkná část podél klikatícího se Sanu.

Postupně se řeka přibližuje k oblasti Solinského jezera, kde se San setkává se Solinkou.

Tady se moje cesta od Sanu odděluje. Místo pokračování k jezeru jsem se vydal proti proudu řeky Solinky zpět směrem ke slovenským hranicím.

Nocleh u osady Buk

Na další noc jsem zakotvil v kempu u osady Buk.

Po předchozí zkušenosti u ukrajinské hranice byl oficiální kemp bezpečnou změnou.

A jako by se celý výlet chtěl symbolicky uzavřít – společnost mi opět dělalo stádo koní.

Buk – Ruské sedlo – Topoľa

Ráno zbývalo už jen necelých dvacet kilometrů do Ruského sedla.

Po překročení hranice jsem byl znovu na Slovensku.

Závěrečné kilometry jsem se už vyloženě vlekl. Ne proto, že bych nemohl, ale proto, že jsem nechtěl, aby tento výlet skončil.

Po přibližně 218 kilometrech a 3 667 výškových metrech jsem se vrátil zpět do slovenských Polonin.

Jaké kolo zvolit?

Na tuto trasu bych doporučil především:

MTB, případně gravel kolo s dostatečně širokými a odolnými plášti.

Velká část trasy vede po asfaltu nebo dobrých cestách, ale najdete tady také kamenité lesní cesty a úseky, které mohou být po dešti blátivé.

Čistě silniční kolo bych na tuto trasu nevolil.

U gravelu bych dal přednost komfortnějším plášťům s výraznějším vzorkem před rychlými hladšími gravelovými plášti.

Co si vzít s sebou

Kromě běžné bikepackingové výbavy bych na tuto trasu určitě nezapomněl:

• dostatečnou rezervu vody,

• jídlo na odlehlejší úseky,

• offline mapu a GPX trasu,

• powerbanku,

• základní nářadí a náhradní duši nebo tubeless opravu,

• nepromokavou vrstvu,

• teplejší vrstvu na večer,

• lékárničku,

• sprej proti medvědům uložený na dostupném místě.

Zásobování a voda

Největší chybou by bylo podívat se na mapu plnou řek a potoků a automaticky předpokládat, že voda nebude problém.

Moje zkušenost byla opačná.

Spolehlivých míst pro doplnění pitné vody nebylo mnoho.

Důležité body z mé jízdy:

Wetlina – jídlo a možnost doplnění zásob.
Bereźki – během mé návštěvy byla voda u tábořiště s toaletami.
Tarnawa Niżna – malý obchod, kde jsem doplnil vodu a zásoby.
Dwerniczek – přírodní pramen, ze kterého jsem doplňoval vodu.
Dwernik – kemp a možnost zastávky.
Buk – kemp vhodný k přenocování.

Při plánování ale vždy počítejte s tím, že sezónní provozovny mohou být zavřené a dostupnost vody se může měnit.

Proč vyrazit na bikepacking právě do Bieszczad?

• Kvůli prázdným cestám.

• Kvůli Sanu.

• Kvůli starým lípám na místech, kde kdysi stály vesnice.

• Kvůli koním, jelenům, sovám a možná i vědomí, že někde v lese je medvěd.

• A hlavně kvůli pocitu, že jste se dostali mnohem dál od civilizace, než by naznačovala vzdálenost od slovenských hranic.

Bieszczady nejsou vysoké hory.

Ale pro bikepacking mají něco, co se kilometry ani nadmořskou výškou změřit nedá – pocit divočiny.